Rybí krev - jiří hájíček

Další román autora Selskýho baroka, který nás zavádí tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Kniha získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší knihu roku 2013. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění. (knihydobrovsky.cz)

Román autora Selskýho baroka, který nás zavádí tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Kniha získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší knihu roku 2013. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění. (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha:,Jiří Hájíček se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně , ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého dramatu zanikajících vesnic se tu odehrává i mnoho menších dramat soukromých, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění. Trailer ke knize: Jiří Hájíček (nar. 1967) se narodil a žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v italštině, chorvatštině a maďarštině. Je kmenovým autorem Hosta. Více na http://www.hajicek.info/ (knihydobrovsky.cz)

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění. (patro.cz)

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, novela Zloději zelených koní a román Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, je odhodlaná ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat v životě pořádek, konečně uzavřít staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává se svým otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, autor dál zkoumá českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné a nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění. (patro.cz)

Audiokniha MP3 Jiří Hájíček, čte Dana Černá Jiří Hájíček se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně , ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého... (alza.cz)

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? (knihydobrovsky.cz)

Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou "venkovskou trilogii morálního neklidu" do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky - zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a "aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný". (knihydobrovsky.cz)

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče - dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky - a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se "shakespearovskou láskou"… (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha:,Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a postupně se téměř detektivně zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami, nad nimiž si vysnívá osudy vepsané na zakreslená území, která pro někoho představují užitečně investované peníze a pro jiného znamenají celý život i s dědictvím předchozích generací. Ve zlomovém okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho rána „nevzbudil jako někdo jinej“. Jiří Hájíček (* 1967) Vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce 90. let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), hledačům vltavínů se věnuje novela Zloději zelených koní (2001). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu, román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Texty publikoval také v literárních časopisech Host, Revolver Revue, Weles, Tvar a Pandora. Jeho prózy vzbudily pozornost rovněž v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku. Martin Pechlát (* 1974) Během studia na pražské DAMU, působil v Klicperově divadle v Hradci Králové a hned po absolutoriu v roce 2005 nastoupil do angažmá do Divadla Komedie, kde zůstal až do zániku souboru v roce 2012. Filmoví a televizní diváci ho znají z filmů Nuda v Brně (2003), Účastníci zájezdu (2006), Václav (2007), Vratné lahve (2007), Tři sezony v pekle (2009), Polski film (2012), Rodinný film (2015), Vlk z Královských Vinohrad (2016) nebo Já, Olga Hepnarová (2016) i seriálů Ulice, Kriminálka Anděl, Policie Modrava nebo Modré stíny. Jeho hlas se stále více prosazuje i v dabingu. (knihydobrovsky.cz)

Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a „zlatokopecké“ vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem… (knihydobrovsky.cz)

Vzdálenost mezi lidmi může být bez konce Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“… (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha:,Ono se snadno řekne udělat tlustou čáru za minulostí... Většině lidí není jejich původ lhostejný a genealog Pavel Straňanský si na tom založil živnost. Spolu s informacemi o předcích však leckdy vypluje na povrch i špína, o kterou jejich potomci rozhodně nestojí – zato někomu jinému se může náramně hodit do karet. Jeho nová zakázka se týká osudu jihočeské vesnice, kterou v 50. letech těžce poznamenala násilná kolektivizace. Jak to ve skutečnosti bylo s místní obletovanou krasavicí a se sedláky označenými za tzv. kulaky? Odpovědi, jež při svém takřka detektivním pátrání postupně objevuje, však sahají až do přítomnosti a osamělému hledači pravdy na klidu nepřidají. A do toho mu začne nadbíhat atraktivní Daniela, tolik připomínající jeho bývalou manželku, která Pavla opustila i s jejich malým synem... Druhý román Jiřího Hájíčka, který je sám vnukem jihočeského kulaka, získal v roce 2006 cenu Magnesia Litera za prózu. (knihydobrovsky.cz)

V knize Rybí krev našel Jiří Hájíček své velké téma. Českobudějovický rodák se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně (marném bez ohledu na vládnoucí režim), ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého dramatu zanikajících vesnic se tu odehrává i mnoho menších dramat soukromých, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti. Jiří Hájíček tu opět dokázal, že dovede čtenáře upoutat od první do poslední stránky. Stejně jako ve svých předešlých knihách Zloději zelených koní nebo Selský baroko (Magnesia Litera za nejlepší prózu) píše o obyčejných lidech, které dobře zná, a sleduje jejich příběhy s pochopením a soucitem, tentokrát navíc suverénně rozkročen mezi dvě časové roviny. Kdo chce, může číst Rybí krev jako napínavou detektivku; kdo hledá venkovský román v nejlepším slova smyslu, nebude zklamán; kdo je zvědavý na reflexi velkých společenských změn na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a jejich důsledků, v Rybí krvi ji najde. Zatím nejlepší román Jiřího Hájíčka právem získal ocenění Magnesia Litera 2013 jako Kniha roku. délka: 5 hodin 15 minut (patro.cz)

Audiokniha:,Ono se snadno řekne udělat tlustou čáru za minulostí... Většině lidí není jejich původ lhostejný a genealog Pavel Straňanský si na tom založil živnost. Spolu s informacemi o předcích však leckdy vypluje na povrch i špína, o kterou jejich potomci rozhodně nestojí – zato někomu jinému se může náramně hodit do karet. Jeho nová zakázka se týká osudu jihočeské vesnice, kterou v 50. letech těžce poznamenala násilná kolektivizace. Jak to ve skutečnosti bylo s místní obletovanou krasavicí a se sedláky označenými za tzv. kulaky? Odpovědi, jež při svém takřka detektivním pátrání postupně objevuje, však sahají až do přítomnosti a osamělému hledači pravdy na klidu nepřidají. A do toho mu začne nadbíhat atraktivní Daniela, tolik připomínající jeho bývalou manželku, která Pavla opustila i s jejich malým synem... Druhý román Jiřího Hájíčka, který je sám vnukem jihočeského kulaka, získal v roce 2006 cenu Magnesia Litera za prózu. (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha:,„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný? interpret: Vanda Hybnerová délka nahrávky: 8 hodin 10 minut (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha:,„Vězela jen ve svém příběhu a vnímala, že se za něj stydí a nemá chuť ho někomu vyprávět.“ Bude ženská v mém věku ještě někoho zajímat? dumá zas a znovu sedmačtyřicetiletá docentka literatury Marie, kterou okolnosti přiměly stáhnout se do izolace. Dostihla ji banální tragikomedie, o níž jako specialistka tisíckrát četla i přednášela, ale po zradě manžela a odchodu dospělé dcery tohle klišé zažívá na vlastní kůži. Když se na léto vrací na Krumlovsko, aby vypomohla nemocným rodičům a smířila se s tiše agresivní sestrou, zkouší na záchranné plavbě do vlastní minulosti dohledat důvody, proč se tolik vykořenila a odcizila. Ale komu se tu svěří, když se její venkovští vrstevníci chovají jako Stroupežnického furianti svolávající hromy blesky na vetřelkyni z Prahy a sečtělý hoch z krumlovského knihkupectví je zase zoufale mladý? Psychologický román vyhledávaného českého autora se stejně jako žalozpěv Rybí krev subtilně vciťuje do ženy v krizi. Lehkou letní notou maskuje Jiří Hájíček vytrvalý zájem o traumata rodného kraje a přikládá závažné téma, jež zaujalo nejednoho klasika světové beletrie: jak v životě provést restart, když v něm obrat o 180 stupňů není možný? „Mariin pohled zůstal viset na té staré slánce (…) ve tvaru korábu naloženého soudky. Už na něm dávno odplula a teď se tomu všemu mohla zasmát. Mezitím se několikrát změnil svět i oni všichni.“ – ukázka z knihy (knihydobrovsky.cz)

eBook:,V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005 Jiří Hájíček se narodil v roce 1967 v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Žije a pracuje jako bankovní úředník v Českých Budějovicích. Je ženatý. Prozaický debut, sbírka povídek Snídaně na refýži, byla připravena k vydání v nakladatelství Český spisovatel v roce 1995, ale vyšla až v roce 1998 (Hynek). V roce 2001 vyšla v Hostu novela Zloději zelených koní. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní a připravuje se rovněž polské vydání. Druhý román Dobrodruzi hlavního proudu byl vydán roku 2002 (Host). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž (Host). Za knihu Selský baroko (2005) získal Jiří Hájíček cenu Magnesia Litera (2006) za nejlepší prózu. V roce 2007 vydal v nakladatelství Host povídku s názvem Fotbalové deníky. Přestože se slovo fotbal objevuje v titulu knihy, tento sport v románu nehraje hlavní roli, centrálním tématem jsou zejména rodinné vztahy. (knihydobrovsky.cz)

Der hauptsächlich in realistischer Prosa schreibende Autor schöpft thematisch aus Erinnerungen an die südböhmischen Dörfer nach dem Zweiten Weltkrieg. In einem Rahmen aus schöngeistiger Literatur übt er die Funktion eines Chronisten, Dokumentaristen, Historikers aus. Anhand der dramatischen Geschichten bestimmter Individuen zeigt er die brutalen Bewegungen und Spannungen der großen geschichtlichen Ereignisse auf. Freiheit wird bei ihm dem (vor allem kommunistischen) Totalitarismus gegenübergestellt. Dabei behandelt er die grundlegenden Kategorien der menschlichen Existenz: Schuld, Strafe und Vergebung. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Zbyněk, profesí správce pozemku, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho rána „nevzbudil jako někdo jinej“. ----- Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. Klobouk dolů. - Klára Kubíčková, MF Dnes Hájíček je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „držet“ do posledních odstavců vyprávění. - Milan Jungmann, Tvar Píše o tom, že světy vesnice a města jsou natolik odlišné, že se vzájemně nepochopí. A v tom je jeho společenský apel, to dělá z jeho románů více než pouhé čtení ze současnosti. - Vojtěch Varyš, Týden Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek, Snídaně na refýži(1998), Dřevěný nůž (2004) a Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014), a novely Zloději zelených koni (2001) a Fotbalové deníky (2007). První Hájíčkův román Dobrodruzi hlavního proudu vyšel v roce 2002. Oba následující autorovy romány, Selský baroko (2005) i Rybí krev (2012), byly oceněny Magnesii Literou. Svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ završil románem Dešťová hůl (2016). Jiří Hájiček patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelům. Jeho knihy vyšly v angličtině, italštině, maďarštině, chorvatštině, makedonštině, běloruštině, polštině a bulharštině. V září 2016 měl premiéru film natočený podle jeho knihy Zloději zelených (knihydobrovsky.cz)

Uvidět svět bez velkých slov. Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře zavedený především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. Také v posledním čase se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá. Je to "Hájíček jinak", ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. "Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…" říká prozaik s lyrickou duší. (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha: Je jako zlatokop, jenže v Československu. Jakou daň za to zaplatí? Ukecal ji na sbírku minerálů, jelikož protiklady se přitahují. Koncem 80. let se zběhlý student geologie Pavel opájí hluboce velkolepými sny, kdežto zamlklá Karolína se drží při zemi. Když pak její milý prokáže zatvrzelost hodnou zlatokopa Jacka Londona a začne brázdit Klondike jižních Čech, z jejichž úrodné půdy lze vydolovat drahocenné vltavíny, podlehne s parťákem Kačmarem vášni, která člověka poznamená stejně jako pití nebo hazard. Odolá Pavlova láska ke Karolíně střetu posedlosti s neméně upřímnou touhou po úhledné malosti, zatímco poměry se na pozadí sametové revoluce řítí vstříc spárům obnoveného kapitalismu? A i kdyby mladí manželé ve zkoušce zralosti neobstáli, co je jeden lidský přešlap proti kamínku, který v zemi leží už celé věky? Baladu o hledačích vltavínů, kteří se z reálného života prokutali až na samé dno, volně zfilmoval Dan Wlodarczyk s Markem Adamczykem, Jenovéfou Bokovou a Pavlem Liškou v hlavních rolích. „Pavlova hluboká duše se vymyká nejen konvencím jeho současníků, nýbrž i hodnotám dnešní většinové společnosti. Ve hře jsou totiž vlastní identita, autentičnost, touha, svoboda.“ – Deník. „Hájíčkův antihrdina svou nehybností dráždí a rozčiluje, a přesto si čtenáře získá. Je to příběh (…) o zaťatosti, která je přes svou relativní bezvýchodnost pro čtenáře přece jen jaksi nadějeplná, byť nekráčí (…) zaručeně nejpohodlnější cestou.“ – MF Dnes. (knihydobrovsky.cz)

Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“. (patro.cz)

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty hledající ve staré vlasti své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné, a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let, nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? (patro.cz)

Audiokniha:,Mapa. Tak zemi nevidí jestřáb, pilot práškovacího letadla ani anděl. Jen katastrální úřad.Správce pozemků Zbyněk se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl s majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a téměř detektivně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a mapami, nad nimiž si vysnívá osudy vepsané na zakreslená území. Pro někoho představují užitečně investované peníze a pro jiného znamenají celý život i s dědictvím předchozích generací.interpreti:Martin Pechlátdélka nahrávky:7 hodin 54 minut (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Vzdálenost mezi lidmi může být bez konce Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“… ----- Hájíček je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „držet“ do posledních odstavců vyprávění. – Milan Jungmann, Tvar Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. – Klára Kubíčková, MF Dnes Odklon od velkých společenských témat a přesun do intimity příběhů, které jsou více osobní a niterné. To, co bylo patrné už v románu Dešťová hůl, platí v ještě větší míře pro Hájíčkovu novou knihu. (knihydobrovsky.cz)

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995-2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry - to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo. (knihydobrovsky.cz)

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995-2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry - to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Jiří Hájíček se narodil v roce 1967 v Českých Budějovicích. Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Žije a pracuje jako bankovní úředník v Českých Budějovicích. Je ženatý.Prozaický debut, sbírka povídek Snídaně na refýži, byla připravena k vydání v nakladatelství Český spisovatel v roce 1995, ale vyšla až v roce 1998 (Hynek). V roce 2001 vyšla v Hostu Hájíčkova novela Zloději zelených koní. Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Jiří Hájíček (nar. 1967) patří ke generaci nejmladších českých prozaiků. Velkou pozornost vzbudila hned jeho první povídková kniha Snídaně na refýži, v níž se Hájíček představil jako suverénní autor s vlastním prozaickým rukopisem. Jeho nová kniha Zloději zelených koní je románem ze současnosti; na pozadí dramatického příběhu o hledačích vltavínů, jimž se ilegální získávaní kamenů stalo nekontrolovatelnou vášní, se odvíjí neméně dramatický propletenec mezilidských vztahů: přátelství, lásky, zrady, zklamání. Hájíčkův styl si zachovává střízlivou, až dokumentární věcnost a právě tím ještě více umocňuje napětí románu. Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku. (knihydobrovsky.cz)

Elektronická kniha – Kniha roku Magnesia Litera 2013 – autor Jiří Hájíček, 360 stran Kniha roku Magnesia Litera 2013Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Po úspěšném románu Selský baroko (cena Magnesia Litera 2006 za prózu), který... (alza.cz)

Kniha - česky Kniha roku Magnesia Litera 2013 Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (cena Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého... (alza.cz)

Kniha – Kniha roku Magnesia Litera 2013 – autor Jiří Hájíček, 358 stran, česky, pevná s přebalem matná Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří... (alza.cz)

Audiokniha na CD - autor Jiří Hájíček, čte Dana Černá V knize Rybí krev našel Jiří Hájíček své velké téma. Českobudějovický rodák se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně (marném bez ohledu na vládnoucí režim), ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech. Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech... (alza.cz)

Pavel zběhne ze studií geologie a stěhuje se za svou dívkou Karolínou do Hradce. S partou hledačů vltavínů občas vyráží kopat a bere s sebou i kamaráda Kačmara. Postupem času však zcela propadá sběratelské a „zlatokopecké“ vášni a s Kačmarem se pouští do stále větších dobrodružství. Ta brzy začnou ohrožovat jeho vztah s Karolínou a Pavel nakonec za svou umanutost a touhu žít jinak platí vším, co má, málem i životem… Jihočeský fenomén nelegálního dobývání vltavínů přinesl do české literatury Jiří Hájíček již v roce 2001, kdy Zloději zelených koní vyšli poprvé. Novela se pak stala předlohou celovečerního filmu Dana Wlodarczyka. Premiéra filmu připadla na září 2016. (patro.cz)

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“… (patro.cz)

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“… (patro.cz)

eBook:,Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Setkáváme se tu s všednodenními lidskými mikrodramaty, příběhy vepsanými na plátno velkých dějin nebo jen zachycením nálady, životního pocitu či zkušenosti svérázných i zdánlivě obyčejných postav. Hájíček přitom dokáže velmi plasticky evokovat krajinnou atmosféru – spolu s hrdiny se brouzdáme spadaným listím, dotýkáme stébel kvetoucích trav, nastavujeme tvář slunci nebo se choulíme zimou v obnošených kabátech. Zvláštní místo zde pak zaujímají vánoční příběhy a povídky o vesnickém fotbale.Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů, a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo. Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku. (knihydobrovsky.cz)

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo. (patro.cz)

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. (patro.cz)

Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor nazvaný Muž na pokraji vzplanutí. "Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro takové psaní dobře," říká o své práci autor. Postřehy a momentky ze života. Miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry. Verše připsané k poznámkám o odjezdech vlaků a čteních, poznámky k "odjezdům v lásce". Život koncentrovaný v ostře řezaných obrazech, "Hájíček jinak", ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. Poezie civilní, neokázalá, s hlubokým osobním ručením. Drobný, bibliofilsky laděný svazek s barevnými ilustracemi akademického malíře Matěje Lipavského (nar. 1985), v elegantní úpravě grafičky Lucie Zajíčkové, může zaujmout nejen autorovy příznivce, ale i řadu čtenářů, kteří tento žánr obvykle nevyhledávají. (knihydobrovsky.cz)

Důvěrný jazykový duet, intimní básnické dvojgesto. V nové Dynkově sbírce cérečky-víly tančí (některé ještě "pod zákonem") pomíjivé věčné tance se stárnoucím básníkem "JV". Jsou ty dívenky často umolousané, sociálně odstrkované, "čurající", "kakající" a bůhvíco - přesto ale, a tím víc přečisté, přesladké, růžovounké, voňavoučké, ryzí. A tak drásavě osamělým básníkem milované! Básníkem na tomto světě až do posledního výdechu plným touhy; nenaplněné, protože nenaplnitelné, bolestné, krvácející, a tedy nějak i božské. Čistému vše čisté, chtělo by se šeptnout, i "dívčí zadek / vytřený jeho milostnou básní, jí věnovanou".A celý ten tanec, celý ten arciže cudně necudný "biochémický" rej měl - totiž má - výsostně senzitivního svědka. Vyvoleného. Jiřího Dynku, který propůjčil svá ústa, srdce i slabiny tomu, jenž bývá zván "kyjovský solitér": "totálně hendikepovaný, na pokraji impotence, / psychika je plná prázdna a chladu… / piju ze zoufalství vsedě, nebo vleže - z toho / mne může dostat jen nějaká harmonie dívčí… " neboli "van ženství do prázdnoty…" Dynka a Veselský - Jiří a Jiří - pokrevní příbuzní. Veselský osudem, Dynka volbou, leč v posledku osudem jak jinak též. Kdo je kdo? Básníci se prostupují, hranice mizí, Duch vane, kudy chce, krev se bez ochrany mísí… Osudových sbírek nedozrává mnoho, tahle však zdá se mi být jednou z nich. Nejen tady, ale i v nekonečnu "na onom světě". (knihydobrovsky.cz)

Další díl souborného vydání básnického díla Jiřího Kuběny sestává ze tří hlavních oddílů: Litanie k Sv. Janu Miláčkovi Páně (1982), Blíženci V Krvi (1984) a Žízeň Hvězdy Jitřní (1986). (knihydobrovsky.cz)

Kniha je věnovaná osobnostem, v jejichž žilách kolovala pomyslná modrá krev. Ačkoliv vztahy šlechty a prvorepublikového Československa byly v mnohém problematické, dala v těchto časech významná část představitelů urozených rodů najevo svoji sounáležitost se zemí a národem. I když mezi nimi převládal odtažitý či rezervovaný postoj k republikánskému uspořádání (jen několik z nich přijalo republiku opravdu za svou), zachovávali své zemi loajalitu. Spojovala je touha žít ve svobodě, odpor vůči politice hitlerovského Německa a silné pouto k českým zemím. Tito zástupci šlechtických rodů nezůstali lhostejní rozpínavosti německých nacistů a dokázali se jim postavit v rámci domácí rezistence (Zdenko Radslav Kinský, František Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, František Schwarzenberg, Jindřich Kolowrat-Krakovský, Zdeněk Bořek-Dohalský) i na frontových liniích druhé světové války v řadách britské RAF i československých vojenských jednotek (Manfred Beckett Czernin, Bedřich Jeroným Colloredo-Mannsfeld, Franz Ferdinand Colloredo-Mannsfeld, Eduard Josef Lobkowicz, Marián Jiří Patzelt). (knihydobrovsky.cz)

Jak napovídá název knihy "Modrá krev v protinacistickém odboji - několik příběhů z okupované vlasti i frontových linií" trojice autorů Zdeňka Hazdry, Jiřího Plachého a Jiřího Rajlicha, je věnovaná osobnostem, v jejichž žilách kolovala pomyslná modrá krev. Ačkoliv vztahy šlechty a prvorepublikového Československa byly v mnohém problematické, dala v těchto časech významná část představitelů urozených rodů najevo svoji sounáležitost se zemí a národem. I když mezi nimi převládal odtažitý či rezervovaný postoj k republikánskému uspořádání (jen několik z nich přijalo republiku opravdu za svou), zachovávali své zemi loajalitu. Spojovala je touha žít ve svobodě, odpor vůči politice hitlerovského Německa a silné pouto k českým zemím. Tito zástupci šlechtických rodů nezůstali lhostejní rozpínavosti německých nacistů a dokázali se jim postavit v rámci domácí rezistence (Zdenko Radslav Kinský, František Kinský, Karel VI. Schwarzenberg, František Schwarzenberg, Jindřich Kolowrat-Krakovský, Zdeněk Bořek-Dohalský) i na frontových liniích druhé světové války v řadách britské RAF i československých vojenských jednotek (Manfred Beckett Czernin, Bedřich Jeroným Colloredo-Mannsfeld, Franz Ferdinand Colloredo-Mannsfeld, Eduard Josef Lobkowicz, Marián Jiří Patzelt). (patro.cz)

První sólové album Jiřího Smrže DĚDIČNÁ KREV je více než zralý debut, autor jej natočil ve svých sedmačtyřiceti letech jako zralý muž, plný životních i muzikantských zkušeností. Smržovy písně jsou náročné a nutí posluchače přemýšlet, nabízejí pozornému posluchači v několika vrstvách i řadu literárních, filozofických i duchovních odkazů. Přestože obsahují řadu křesťanských myšlenek, ze všeho nejdál mají ke klasické církevní písni. Album vzniklo za účasti řady hostů z oblasti folku, rocku, jazzu i vážné hudby a nabízí kolekcí silných výpovědí. Letošní reedice již léta nedostupné desky obsahuje navíc na druhém disku řadu písní z Dědičné krve v původním a nejprostším autorském podání. Tracklist: CD 1 1. I kdyby 05:58 2. Dnes 04:26 3. Ohlédni se, Eurydiko 04:18 4. Padám už štěstím 02:41 5. Děkuji ti, Adame 03:19 6. Mlčet 03:27 7. Píseň písní 06:36 8. Dědičná krev 03:41 9. Druhý břeh 04:15 10. Dnes já nejsem já 03:29 11. Vysoké nebe 01:51 12. Ta a ten 04:50 13. Marnosti, ustup 04:19 14. Až budeš pryč 04:19 15. …ptáci za Vyšším Brodem 00:11 16. Vysoké nebe (# 2) 01:50 CD 2 1. Tři muži 04:49 2. Padám už štěstím (# 2) 02:49 3. Dědičná krev (# 2) 03:08 4. Ta a ten (# 2) 05:27 5. Dnes já nejsem já (# 2) 03:43 6. Dnes (# 2) 04:10 7. Mlčet (# 2) 03:18 8. Ohlédni se, Eurydiko (# 2) 04:00 9. Druhý břeh (# 2) 04:16 10. I kdyby (# 2) 05:33 11. Až budeš pryč (# 2) 05:13 12. Vysoké nebe (# 3) 01:44 (dvd-premiery.cz)

John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura provádí desítky a stovky. Navzdory předpokladům se však se ocitá ve víru zběsilých událostí, které vrcholí 2. prosince roku 1805 monumentální bitvou u Slavkova. JFK a jeho noví přátelé nemají čas ani prostředky, aby svou účastí zásadně ovlivnili slavnou a krvavou řež, známou jako "Bitva tří císařů". Nic jiného jim však nezbývá - uprostřed bitevní vřavy musí svést rozhodující boj proti zbraním, které v té době neexistovaly, proti silám existujícím napříč časem i prostorem od počátku světa do jeho skonání. John F. Kovář na vlastní kůži poznává vnitřní smysl agenturního hesla: Svůj svět si musíme zasloužit! Tento příběh je připomínkou a svéráznou poctou 200. výročí bitvy u Slavkova. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura provádí desítky a stovky. Navzdory předpokladům se však se ocitá ve víru zběsilých událostí, které vrcholí 2. prosince roku 1805 monumentální bitvou u Slavkova. JFK a jeho noví přátelé nemají čas ani prostředky, aby svou účastí zásadně ovlivnili slavnou a krvavou řež, známou jako „Bitva tří císařů“. Nic jiného jim však nezbývá – uprostřed bitevní vřavy musí svést rozhodující boj proti zbraním, které v té době neexistovaly, proti silám existujícím napříč časem i prostorem od počátku světa do jeho skonání. John F. Kovář na vlastní kůži poznává vnitřní smysl agenturního hesla: Svůj svět si musíme zasloužit! Tento příběh je připomínkou a svéráznou poctou 200. výročí bitvy u Slavkova. (knihydobrovsky.cz)

Audiokniha: Agent JFK – „Není krve bez ohně“ aneb pokračování největší české fantasy/sci-fi série, tentokrát z „trochu jiné“ bitvy u Slavkova. John Francis Kovář, bývalý kapitán speciálních jednotek, člen úderného týmu Agentury EF se účastní první mise do jiného časoprostoru. Má to být rutinní výprava, jakých Agentura provádí desítky a stovky. Navzdory předpokladům se však se ocitá ve víru zběsilých událostí, které vrcholí 2. prosince roku 1805 monumentální bitvou u Slavkova. JFK a jeho noví přátelé nemají čas ani prostředky, aby svou účastí zásadně ovlivnili slavnou a krvavou řež, známou jako „Bitva tří císařů“. Nic jiného jim však nezbývá – uprostřed bitevní vřavy musí svést rozhodující boj proti zbraním, které v té době neexistovaly, proti silám existujícím napříč časem i prostorem od počátku světa do jeho skonání. John F. Kovář na vlastní kůži poznává vnitřní smysl agenturního hesla: „Svůj svět si musíme zasloužit!“ (knihydobrovsky.cz)