Král šumavy: komunistický thriller - petr kopal

Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, "trhákům". S popularitou ("kultem") titulu přitom úzce souvisí jeho "nejdůležitější" funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný "film paměti" (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny - Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským "táním" a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu (v únoru 1959) začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp "ideálního filmu" v éře "dovršení kulturní revoluce", jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami - kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se - vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů - dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů "nové filmové historie"; je aplikací "bordwellovské" poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí (disonance) mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí (naopak) "reverzní" přístup. Vychází z myticko-rituální (liminární) podstaty komunismu i jeho "nejdůležitějšího umění". Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na (re)verzi "mýtu o konci světa a jeho obrodě", mýtu o "návratu krále", jinak též jako na průběh (přechodového, iniciačního) rituálu - s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný "Filmy a dějiny na hranicích", přináší některé (zvláště historické) kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. "hraničářské filmy", přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, "Králů Šumavy", jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948-1950. (knihydobrovsky.cz)

Kniha - autor Petr Kopal, 596 stran, česky, brožovaná bez přebalu lesklá Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly... (alza.cz)

Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho ideologického obsahu. Jedná se zkrátka o výrazný „film paměti“ (Erinnerungsfilm). Paměťová role je podmíněna recepcí, tedy sledovaností či návštěvností a diváckým ohlasem. Proto se kapitoly prvního oddílu zabývají právě tématem recepce, doplněným ještě o fenomén filmové hvězdy, kterou je zde představitel hlavního hrdiny – Jiří Vala. Co se pak týče geneze/produkce filmu, Král Šumavy byl připravován v době, kdy československá kinematografie vstřebávala protichůdné změny v kulturní politice KSČ, jež byly iniciovány jednak chruščovovským „táním“ a jednak opětovným utažením šroubů na sklonku 50. let. Po kritickém banskobystrickém festivalu čs. filmu (v únoru 1959) začal být Král Šumavy urychleně realizován jako prototyp „ideálního filmu“ v éře „dovršení kulturní revoluce“, jako snímek vskutku propagandistický, tedy divácky atraktivní. Následující oddíl se ve dvou kapitolách zabývá dílčími filmovými složkami – kamerou a hudbou/zvukem. Právě kameramanský styl Josefa Illíka a hudba Miloše Vacka se – vedle ideového náboje, režisérské práce a hereckých výkonů – dostaly do popředí zájmu dobových recenzentů. Vlastní analýza filmu jako systému vztahů spočívá ve dvojím syntetickém a interpretačním přístupu. První kapitola čerpá z nejnovějších metodologických podnětů „nové filmové historie“; je aplikací „bordwellovské“ poetiky filmu, prokazováním platnosti teze, že ideologie, rétorická manipulace, Krále Šumavy funguje na základě pnutí (disonance) mezi vyprávěním a stylem. Druhá kapitola volí (naopak) „reverzní“ přístup. Vychází z myticko-rituální (liminární) podstaty komunismu i jeho „nejdůležitějšího umění“. Z hlediska typologie lze na Krále Šumavy pohlížet jako na (re)verzi „mýtu o konci světa a jeho obrodě“, mýtu o „návratu krále“, jinak též jako na průběh (přechodového, iniciačního) rituálu – s výraznou liminární fází, žánrově přitom odpovídající hororu nebo thrilleru. Poslední oddíl, nazvaný „Filmy a dějiny na hranicích“, přináší některé (zvláště historické) kontexty či exkurzy: Jednotlivé kapitoly katalogizují české filmy o pohraničí, tzv. „hraničářské filmy“, přibližují průběh a okolnosti vzniku Pohraniční stráže, její organizační rámec a vývoj, seznamují s fenoménem šumavských kurýrů a převaděčů, „Králů Šumavy“, jakož i s informacemi o usmrcených na čs. železné oponě v letech 1948–1950. (patro.cz)

Byla-nebyla československá perestrojka/přestavba… Sovětský pokus o reformu či resuscitaci systému, zosobněný Michailem Gorbačovem, novým generálním tajemníkem ÚV KSSS (1985), se u nás ve 2. polovině 80. let dočkal specifické (sémantické) adaptace. Představitelé KSČ měli k reformnímu programu, importovanému sice přímo z Moskvy, ale vědomě inspirovanému pražským jarem, silně schizoidní poměr. Vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně dynamický a turbulentní časový úsek, kdy se atmosféra na politické a "kulturní frontě rychle měnila, není snadné těch několik málo přestavbových let definovat. K dispozici máme nepřeberné množství zpravidla nespolehlivých (vnitřně i vzájemně rozporných) osobních vzpomínek jednotlivců. Odborná historiografie dosud nevyprodukovala mnoho pokusů o ucelenější pohled na dobu a fenomén přestavby. Zcela navíc pomíjela prameny z popkulturní oblasti, film i televizi, o jejichž významu a vlivu přitom nemůže být pochyb. Pátý díl řady Film a dějiny se zaměřuje právě na film a televizi po roce 1985. Publikaci po úvodní historické kontextové studii uvozuje oddíl věnovaný u nás prakticky neznámým dějinám sovětské "filmové" perestrojky jako předobrazu, podle nějž měly probíhat změny i u nás. Další dva oddíly se věnují samotné situaci v českém hraném filmu a televizi, a to zejména otázce, jakou povahu měla česká "filmová přestavba", zda v československých audiovizuálních médiích opravdu probíhaly procesy srovnatelné s těmi sovětskými, a tedy zda se dá v česk(oslovensk)ém prostředí vůbec o přestavbě mluvit. (knihydobrovsky.cz)

Kolektivní monografie Film a dějiny 7 zkoumá vztah propagandy a filmu/televize (1918-1989). Po úvodním oddílu zaměřeném na dějiny (a samotný pojem) propagandy následují případové kapitoly, které se programově vyhýbají notoricky známým tématům, příkladům sovětské a nacistické filmové propagandy, nebo se je pokoušejí nahlížet z jiné perspektivy: Distribuce a recepce sovětské klasiky/propagandy (Ejzenštejnových filmů, zvláště Křižníku Potěmkin /1925/) v prvorepublikovém Československu. "Henleinovské", ale i "baťovské" pokusy o vlastní filmovou produkci. Mohl dokumentární film o německých a českých dějinách, který si objednal Joseph Goebbels, nebýt politickou propagandou? Co tedy v roce 1940 (ne)natočil (později) slavný režisér Curt Oertel? Jakou "novou zbraň" dostali slovenští povstalci v roce 1944 ze Sovětského svazu? A proč si pro ni chodili do kina? Co si lze nejspíše představit, když se řekne protektorát a propaganda? A jak toto spojení souvisí se sv. Václavem? Svůj oddíl tu mají "příklady z hraného filmu poválečného a normalizačního". Zvláštní pozornost je také věnována filmovým reprezentacím rozděleného světa po vypuknutí studené války, srovnání ideologicko-propagandistických postupů obou nepřátelských táborů. Poslední oddíl cílí na téma "televize a propaganda". Jedna z kapitol kupříkladu upozorňuje na (dnes už poněkud zasutý a badateli zatím prakticky opomíjený) "největší propagandistický počin ČST v oblasti televizní publicistiky" 80. let, jímž byl dokumentární seriál Kronika našeho života, v oblasti dramatické tvorby srovnatelný se stále (naopak) známými 30 případy majora Zemana, natočenými o 10 let dříve. (knihydobrovsky.cz)

Kolektivní monografie cíli zvláště na problematiku válečné (a) filmové propagandy. Zatímco na Západě se jedná o dlouhodobě zkoumané téma, u nás mu (filmoví) historici nikdy nevěnovali srovnatelnou pozornost a postupem času se "propaganda" začíná řadit k "nejopuštěnějším" a "nejzanedbávanějším" termínům věd o kultuře. Množství zahraniční odborné literatury se zaměřuje na zkoumání sovětské, německé, ale i americké a britské filmové propagandy za 2. světové války. Hlavním tématem naší knihy je česká a slovenská filmová propaganda za téže (a přece jiné) války. Česká/slovenská kulturní, politická a válečná zkušenost (1939-1945) se samozřejmě liší od té britské či americké, takže ani zahraniční badatelské vzory nelze přenášet automaticky. Téma "protektorát a film" zahrnuje specifika dobové kinematografie, včetně distribuce a recepce, "filmové osvěty" čili propagandy, jejích institucí, a vůbec kulturní politiky. Další podstatnou oblast představují hrané a dokumentární filmy o protektorátu, resp. o Slovenském státu (SNP). Kniha se přitom pokouší v prvé řadě o nastínění širšího kontextu, tedy o vymezení tématu/vztahu války a filmu, a zahrnuje rovněž přehled sovětských a ruských filmů o Velké vlastenecké válce. Před rokem 1989 byly sovětské válečné snímky hojně uváděny v Československu a v celém východním bloku, v kinech i v televizi, takže sehrávaly významnou úlohu na poli propagandy. Je nepochybné, že 2. světová válka představuje pro ruské filmaře stále důležité téma a že produkce příslušných (vesměs) výpravných snímků se těší podpoře i ze strany současné politické garnitury v čele s prezidentem Putinem, který s oblibou zdůrazňuje význam Velké vlastenecké války jak v dějinách SSSR, tak pro současné Rusko. (knihydobrovsky.cz)

„Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?“ (Z předmluvy Petra Fidelia k novému vydání.) Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů. (patro.cz)

Kolektivní monografie Film a dějiny 6. Postkomunismus postihuje vybraná témata spojená s proměnou žánru historického filmu a televizního seriálu a jeho společenskou reflexí po roce 1989. Jednotlivé studie se zaměřují na prvky ostalgie a postkomunismu, ideovou revizi pohledu na české dějiny, návaznost na tvorbu šedesátých let a přetrvávající schémata z období normalizace, proměnu filmového stylu a narace, přesun témat od velké historie k osobní a rodinné historii. Po roce 1989 přestala existovat cenzura, byl zrušen státní monopol, výroba přešla do soukromých produkcí, prezentovaná ideová východiska se stala soukromou záležitostí tvůrců. Tyto změny se vtiskly do podoby žánru historického filmu. Široký divácký a kritický zájem potvrzuje, že historické filmy a seriály patří v české společnosti i nadále k tématům vysokého společenského statusu. Kniha se snaží prokázat, že současný historický film hodnotí nejenom zobrazovaná období, ale že se rovněž v alegorické rovině vyjadřuje k aktuálním kulturně-politickým tématům. Autoři vycházejí z teze, že minulost se stává místem poznávání přítomnosti. (knihydobrovsky.cz)

Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset). (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Próza Doktor Pilka si kope hrob je text v nejlepší tradici české grotesky a absurdního humoru, hravá a vtipná, v žádném případě prvoplánová, ale s přesahem, kdy ze zdánlivě nezávazných historek se postupně vyjevuje tragické odcizení individua ve světě, který se zúžil na konzum a ztratil svůj metafyzický rozměr. Zásadní je autorova práce s jazykem, lingvistické hříčky prostupují celý text, vesměs členěný na kratičké kapitolky odpovídající klipovitému, útržkovitému, roztříštěnému vnímání světa, před nímž v současnosti pro člověka de facto není úniku. Tak i v této próze informace překypují, přičemž jde vlastně jen o prázdné kódy, které nenesou význam. S touto vyprázdněností světa se ale autor neztotožňuje a pokouší se najít když ne jeho ztracený smysl, tak alespoň prostor pro svobodu jedince ve vtipu a ironickém odstupu. Hlavním terčem autorova smíchu, který jen vzácně přechází v otevřený výsměch, je globální turismus a „užívání si“ dovolených. V souvislosti s tím se zabývá otázkou multikulturality a zároveň znovuoživení nacionalismu. Závažné otázky jsou podány hravě, typická je celá řada literárních odkazů. Nezapře se tu inspirace především frankofonními autory jako Raymond Queneau nebo Georges Perec, v jejichž tradici pokračují prozaici současní, jako je český frankofil Patrik Ouředník nebo z autorů do češtiny přeložených André-Marcel Adamek či Rodaan Al Galidi. To je jedna rovina textu, v další se Petr Motýl trefuje do české malosti a provinčnosti. (knihydobrovsky.cz)

Uskutečňování je kniha, k níž se jen tak nenajde protějšek. Ke svým raným básním — tvořícím „prehistorii“ jeho díla — připojil autor komentář, kde odhaluje konkrétní okolnosti jejich vzniku a podněty — včetně vlivů jiných básníků —, které k němu vedly. Za nejenigmatičtějšími texty tak vyvstávají reálná fakta, vjemy a situace, k dobrodružství, jímž je čtení básní a jejich obrazů, se přidává to, které představuje jejich vytváření: rozvoj samotné imaginace a způsobů, jimiž se zmocňuje světa. (patro.cz)

Uskutečňování je kniha, k níž se jen tak nenajde protějšek. Ke svým raným básním — tvořícím „prehistorii“ jeho díla — připojil autor komentář, kde odhaluje konkrétní okolnosti jejich vzniku a podněty — včetně vlivů jiných básníků —, které k němu vedly. Za nejenigmatičtějšími texty tak vyvstávají reálná fakta, vjemy a situace, k dobrodružství, jímž je čtení básní a jejich obrazů, se přidává to, které představuje jejich vytváření: rozvoj samotné imaginace a způsobů, jimiž se zmocňuje světa. (knihydobrovsky.cz)

Mohutný soubor kritických statí a esejů Petra Krále konečně seznámí čtenáře s rozsáhlou, ale vcelku neznámou a nedoceněnou částí autorovy tvorby. Kniha není mimořádná jen svým rozsahem, ale i svou mnohostranností, články o literatuře tu sousedí s texty o malířství, filmu, fotografii, jazzu a dokonce s gastronomickými hlídkami, přátelské pocty blízkým tvůrcům lze číst vedle obecných úvah o společnosti a kultuře. Celek pokrývající více než půl století je rozčleněn do čtyř částí: šedesátá léta, léta autorova pobytu ve Francii, léta devadesátá a konečně léta 2000-2014, následující po Králově návratu do Čech. Téměř polovina textů byla autorem přeložena z francouzštiny, v níž je mimo jiné uveřejňoval v deníku Le Monde nebo v týdeníku L´Express, také - a především - však v řadě odborných, někdy exkluzivních publikací věnovaných poesii a umění. Texty si přitom i v nejvíc "specializovaných" pasážích podržují konkrétnost a obrazotvornost vlastní textům básníka, jak tomu odpovídá rovněž skladba knihy, kde žádná ostrá hranice neznačí předěl mezi esejem, článkem a prostou glosou, teoretickou úvahou a lidským svědectvím. Smysl pro kritický rozbor jevů i děl a názorová vyhraněnost Králových soudů, často polemicky vyhrocená, jsou přitom konstantním prvkem textů ze všech uvedených období a tím, čím v každém z nich hrály podnětnou roli. (knihydobrovsky.cz)

Šíření přidává k posledním sbírkám Petra Krále radost, kterou znamenají „světlice“ krátkých básní. Ne všechny jsou výhradně legrační, hravě obrazná zaříkadkla tu taky místy střídají téměř dokumentární „záběry“. (knihydobrovsky.cz)

Básnická sbírka Petra Krále. (knihydobrovsky.cz)

"Naštípnuté knihy jejich zraněný lesk / víc vám neodkážu," čteme v závěrečné básni poslední sbírky Petra Krále Vzdálenosti. Patos zranění vedle úsměvu nad štípáním knih jako dříví. Nenaléhavost, odlehčení. Spontaneita, kterou si Král uchoval až do konce. Do Králova typicky odtažitého glosování skutečnosti zároveň vniká potlačovaná úzkost ze smrti, "neúprosný hrot". (knihydobrovsky.cz)

Svazek obsahuje skladby a eseje, které jsou inspirovány Miroslavem Tyršem, zakladatelem a vůdčí osobností sokolského hnutí. Texty pocházejí ze 60. let a jako básník spatřuje Král v Tyršovi přímo magickou postavu, jež svou originalitou, nadšením a organizačními schopnostmi získává vyjímečné charisma. (knihydobrovsky.cz)

V pařížském Desátém okresu prožil Petr Král nejdelší část svého exilu. Zde, v rue Gustave Goublier, bydlel od sedmdesátých do počátku devadesátých let minulého století. Vypravěč nás provádí místy na krok vzdálenými od turistických tras, ale míří jinam. Pozorností k detailu se Král nezaměnitelně osobním básnickým gestem zmocňuje prožívaného světa a vyvolává k nové existenci v jazyce všechny ty obrazy, zvuky i malé příběhy, jakoby filmové sekvence. (knihydobrovsky.cz)

Básnická sbírka Petra Krále zkoumá skutečnost - a současný svět - zvenku i zevnitř, otírá se o ni perfidním popěvkem a vniká do ní drzou obraznou sondou, sleduje ji v nočním ztišení i v ranním zjitření, těží z ní hned mnohastránkovou skladbu, hned zas třířádkové haiku. V závěru jedné z básní lze číst: Naproti vejci kolem nějž se dál všechno točí je jenom nedohledně modré nebe a naproti jeho pustině jediné vejce Dál nevím (knihydobrovsky.cz)

Tento svazek nabízí simultánně ke čtení cyklus básní a víc "anekdotické" záznamy skutečností, z nichž každá z nich vyrůstá; mimo jiné tak chce připomenout, že básník je napřed prostý chodec. Od procházky po předměstí po návštěvu restaurace nebo přecházení mostu se texty soustředí na ty klíčové momenty našich výprav a přesunů, v nichž vnější událost přechází ve vnitřní dobrodružství: na okamžiky tichých závratí, kdy jako by se naše všední gesta náhle podílela na neznámém, ale podstatném rituálu a kreslila v okrajích světa šifru jeho tajemství. (knihydobrovsky.cz)

Výbor z poezie Petra Motýla z let 1992 — 2010. Knihu uspořádal a sestavil původně pro francouzské nakladatelství Editions Fissile Petr Král. Vydání překladu Petra Krále ve Francii se nakonec (nebo prozatím) nerealizovalo, s odstupem řady let se však jeví, že výbor obstál jako osobitý pohled na to základní v poezii Petra Motýla, na jeho prvotní básnickou inspiraci a primární zdroje jeho poezie. Obsahuje sedmdesát básní, pomíjí delší básnické skladby autora či výňatky z nich, přičemž zahrnuty jsou básně z knižně vydaných sbírek i z nevydaných rukopisů. Pro české vydání je knížka rozšířena a doplněna o novější i starší texty zabývající se dílem Petra Motýla literárně kriticky: jsou z pera Jakuba Řeháka, Petra Krále a Roberta Antropiuse. A zařazen je i autorův (stručný a vtipný) vlastní životopis. (knihydobrovsky.cz)

Tvorba Petra Krále, pokrývající dnes už časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnoro- dém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako "surrealista", potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a uči- nit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu - nedílně tvůrčí a lidskou -, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vychá- zejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu až teď je prezentována v definitivní podobě; nových - a koneč- ných - úprav doznala i kompozice některých celků. Do edič- ního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k "pěší metafysice", tak bývá charak-terizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést. (knihydobrovsky.cz)

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových – a konečných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést. (patro.cz)

Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na něj. Když roku 1700 zemřel ve Španělsku bez potomků tamější král Karel II., švagr a zároveň i bratranec Ludvíka XIV., rozhodl se francouzský panovník získat část španělského dědictví pro sebe, či alespoň pro některého ze svých potomků. Naneštěstí pro krále Slunce se španělské dědictví rozhodl ovládnout pro mladšího ze svých synů i císař Leopold I., který byl stejně jako Ludvík XIV. bratrancem a po určitou dobu i švagrem právě zemřelého španělského monarchy. Přestože v posledních sto letech docházelo ve Španělském království k určitému hospodářskému i ekonomickému úpadku, španělské impérium představovalo na začátku 18. století stále výraznou část evropského kontinentu – vždyť kromě vlastního Španělska k němu byla přičleněna ještě významná část Apeninského poloostrova a tzv. Španělské Nizozemí, dnešní Belgie – a navíc disponovalo množství zámořských držav. Ludvík XIV. se rozhodl dosadit do Madridu svého vnuka Filipa z Anjou, který se i přes četné neúspěchy francouzských zbraní nakonec vlády nad španělským královstvím ujal. Poslední konflikt krále Slunce je skutečně již pouhým odleskem slávy dřívějších úspěchů armády Ludvíka XIV., která o padesát let dříve zaskočila svým počtem, výzbrojí a připraveností své sousedy, a současně určitým epilogem vlády krále Slunce. Během války trvající čtrnáct let se Francie nejednou ocitla před naprostou zkázou, nepřátelská vojska v jednu chvíli téměř dosáhla bran Paříže, ale Ludvík XIV. se přes to odmítl vzdát své ideje o rozšíření moci Bourbonů a díky obratnosti francouzských diplomatů nakonec v určitém ohledu zvítězil. Z války o španělské dědictví Ludvík XIV. sice formálně nevyšel jako vítěz, musel přistoupit na nejeden ústupek, ale fakt, že jeho vnuk Filip mohl právoplatně užívat titul španělského krále a získal značnou část španělského dědictví, rozhodně patří k významným úspěchům jeho vlády. (patro.cz)

Dva texty o významných italských městech, kterými autor poukazuje na umění cestovat „básnicky“ a návštěvy cizích míst tak prožívat jako jedinečná dobrodružství. Láska k Benátkám, sestavená ze stejnojmenného textu a z další prózy věnované jinému italskému městu, Pordenone, není pouhým zápisníkem z cest, natož turistickým průvodcem po památkách. Obě města se pro autora stala vnitřním prožitkem, v němž se odráží celý jeho přístup ke světu – a hlavně jeho osobní vidění věcí; v tom smyslu je kniha rovněž básní v próze a trochu i malým filosofickým traktátem – v duchu autorovi drahé „pěší metafysiky“. Text o Pordenone je také přímo koncentrátem toho průzkumu světa – a hledání jeho skrytého tajemství -, jež je jinou autorovou posedlostí; proto ho autor považuje za jeden ze svých klíčových textů. (patro.cz)

Soubor hlavních textů věnovaných autorem surrealismu, jímž se zabýval z různých stran, jako jeho vyznavač i z kritického odstupu. V knize je tak zároveň řeč o zakladatelských zjevech Andrého Bretona a Tristana Tzary a o Vratislavu Effenbergerovi, Zbyňku Havlíčkovi nebo o autorových generačních druzích, o Salvadoru Dalim a Maxu Ernstovi stejně jako o Mikuláši Medkovi, o surrealismu „ortodoxním“ a o pražském postsurrealismu, o surrealistech francouzských a českých nebo belgických, o surrealismu v malířství a v koláži právě tak jako ve fotografii nebo ve filmu. Své místo tu má i vztah surrealismu k procházce nebo k jídlu… (patro.cz)

„Vždycky jsem rád myslel na Waldemara, právě on byl pro mě v počátcích ankety velice zdravou a inspirující konkurencí.“ Karel Gott Na začátku byl nápad začínajícího redaktora Ladislava Smoljaka, jak zvýšit náklad časopisu Mladý svět. Na konci padesát let historie československé a české populární hudby. Na začátku pouťové dětské pískátko, na konci zlacená soška s granáty a křišťálem. Zlatý slavík, později Český slavík. Nejznámější, nejprestižnější a nejsledovanější hudební anketa popularity, kterou tato země kdy měla. Karel Gott, Zlatý hlas z Prahy, dokázal získat neuvěřitelných 42 Slavíků, v roce 2018 byl vyhlášen Zpěvákem století. Nikdo jiný z českých a slovenských zpěváků tak obrovského úspěchu nedosáhl. Bylo tu však pár odvážných, kterým se podařilo Krále Slavíků z jeho trůnu sesadit, byť třeba jen jednou. První však může být jen jeden - a nebyl to Karel. V zahajovacím ročníku 1962 dostal totiž jen tři hlasy a skončil tak na předposledním 49. místě. Vítězem a prvním Zlatým slavíkem v historii se stal Waldemar Matuška, který Karla z trůnu sesadil o pět let později. Kdo byli ti další, kterým se totéž povedlo v dalších letech? Tři Slováci – Miroslav Žbirka, Peter Nagy a Pavol Habera – a tři Češi – Dalibor Janda, Daniel Hůlka a Tomáš Klus. Porazit Karla Gotta víckrát se podařilo jen Daliboru Jandovi. Dokázal to třikrát, a to dokonce třikrát za sebou! Slovenští vítězové ankety stejně jako Dalibor Janda největší slávu a popularitu zažili v osmdesátých letech a začátkem 90. let minulého století, pocházejí totiž ze stejné generace zlaté éry československé pop-music, kterou charakterizují statisícové náklady elpíček a desetitisícové návštěvnosti koncertů na stadionech a v amfiteátrech. Každý je jiný, spojuje je však vysoká tvůrčí kvalita jejich tvorby, profesionalita a obrovské charisma, díky kterým si dokázali zachovat přízeň fanoušků do dnešních dnů. Poslední dva - Daniel Hůlka a Tomáš Klus – patří již do nové éry Českého slavíka, ale i o nich platí, že Karla Gotta porazili svým uměním i originalitou, byť Daniel Hůlka jako jediný není tvůrce, ale stejně jako Král Slavíků interpret. Životní příběhy osmi nejpopulárnějších československých a českých „zlatých“ zpěváků jsou dokladem výjimečnosti talentu, velké touhy, odhodlání, silné vůle i nesmírné píle, odříkání a dřiny, bez kterých se nedá na nejvyšší mety dosáhnout. Nikdy se nevzdali svého snu... Kniha zkušených autorů přibližuje trnitou cestu zpěváků za slávou, která může být inspirací pro všechny, kteří je touží následovat. A takových je... (patro.cz)

Petr Král jednou spontánně napsal báseň, která se zdála být portrétem neznámého, trochu komického přízraku, a vzápětí si uvědomil, že podobných portrétů už zplodil víc. Shromáždil je a požádal několik přátel malířů o to, aby si jeden z přízraků vybrali a vyportrétovali jej i výtvarně; sám zkusil ve zvláštním textu definovat povahu té povedené „rodiny“, kterou spolu jeho strašáci utvořili. Svazek, jenž z toho vznikl, tak představuje celé malé dobrodružství, které je i podnětem pro hravost a obraznost čtenářů. A k ilustrátorům básní patří také několik zvlášť významných výtvarníků, nejenom českých. Bibliofilské vydání, očíslované a autorem podepsané výtisky. (patro.cz)

Soubor hlavních textů věnovaných autorem surrealismu, jímž se zabýval z různých stran, jako jeho vyznavač i z kritického odstupu. V knize je tak zároveň řeč o zakladatelských zjevech Andrého Bretona a Tristana Tzary a o Vratislavu Effenbergerovi, Zbyňku Havlíčkovi nebo o autorových generačních druzích, o Salvadoru Dalim a Maxu Ernstovi stejně jako o Mikuláši Medkovi, o surrealismu "ortodoxním" a o pražském postsurrealismu, o surrealistech francouzských a českých nebo belgických, o surrealismu v malířství a v koláži právě tak jako ve fotografii nebo ve filmu. Své místo tu má i vztah surrealismu k procházce nebo k jídlu… (knihydobrovsky.cz)

Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na něj. Když roku 1700 zemřel ve Španělsku bez potomků tamější král Karel II., švagr a zároveň bratranec Ludvíka XIV., rozhodl se francouzský panovník získat část španělského dědictví pro sebe, či alespoň pro některého ze svých potomků. Naneštěstí pro krále Slunce o španělské dědictví usiloval pro mladšího ze svých synů i císař Leopold I., který byl stejně jako Ludvík XIV. bratrancem a po určitou dobu i švagrem právě zemřelého španělského monarchy. Stárnoucí francouzský král tak na sklonku své vlády vstoupil do válečného konfliktu, v němž hrozilo, že jeho úspěchy z uplynulých desetiletí se obrátí vniveč. (knihydobrovsky.cz)

"Vždycky jsem rád myslel na Waldemara, právě on byl pro mě v počátcích ankety velice zdravou a inspirující konkurencí." Karel GottNa začátku byl nápad začínajícího redaktora Ladislava Smoljaka, jak zvýšit náklad časopisu Mladý svět. Na konci padesát let historie československé a české populární hudby. Na začátku pouťové dětské pískátko, na konci zlacená soška s granáty a křišťálem. Zlatý slavík, později Český slavík. Nejznámější, nejprestižnější a nejsledovanější hudební anketa popularity, kterou tato země kdy měla. Karel Gott, Zlatý hlas z Prahy, dokázal získat neuvěřitelných 42 Slavíků, v roce 2018 byl vyhlášen Zpěvákem století.Nikdo jiný z českých a slovenských zpěváků tak obrovského úspěchu nedosáhl. Bylo tu však pár odvážných, kterým se podařilo Krále Slavíků z jeho trůnu sesadit, byť třeba jen jednou. První však může být jen jeden - a nebyl to Karel. V zahajovacím ročníku 1962 dostal totiž jen tři hlasy a skončil tak na předposledním 49. místě. Vítězem a prvním Zlatým slavíkem v historii se stal Waldemar Matuška, který Karla z trůnu sesadil o pět let později.Kdo byli ti další, kterým se totéž povedlo v dalších letech? Tři Slováci - Miroslav Žbirka, Peter Nagy a Pavol Habera - a tři Češi - Dalibor Janda, Daniel Hůlka a Tomáš Klus. Porazit Karla Gotta víckrát se podařilo jen Daliboru Jandovi. Dokázal to třikrát, a to dokonce třikrát za sebou!Slovenští vítězové ankety stejně jako Dalibor Janda největší slávu a popularitu zažili v osmdesátých letech a začátkem 90. let minulého století, pocházejí totiž ze stejné generace zlaté éry československé pop-music, kterou charakterizují statisícové náklady elpíček a desetitisícové návštěvnosti koncertů na stadionech a v amfiteátrech. Každý je jiný, spojuje je však vysoká tvůrčí kvalita jejich tvorby, profesionalita a obrovské charisma, díky kterým si dokázali zachovat přízeň fanoušků do dnešních dnů.Poslední dva - Daniel Hůlka a Tomáš Klus - patří již do nové éry Českého slavíka, ale i o nich platí, že Karla Gotta porazili svým uměním i originalitou, byť Daniel Hůlka jako jediný není tvůrce, ale stejně jako Král Slavíků interpret.Životní příběhy osmi nejpopulárnějších československých a českých "zlatých" zpěváků jsou dokladem výjimečnosti talentu, velké touhy, odhodlání, silné vůle i nesmírné píle, odříkání a dřiny, bez kterých se nedá na nejvyšší mety dosáhnout. Nikdy se nevzdali svého snu...Kniha zkušených autorů přibližuje trnitou cestu zpěváků za slávou, která může být inspirací pro všechny, kteří je touží následovat. A takových je... (knihydobrovsky.cz)

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu – nedílně tvůrčí a lidskou –, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem je sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových – a konečných – úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k „pěší metafysice“, tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést. (knihydobrovsky.cz)

Básník a esejista Petr Král, narozený v Praze, od září 1968 žijící v Paříži, je autorem víc než tří desítek knížek, psaných česky i francouzsky: jeho doménou je poezie, ale věnuje se také filmové, literární a výtvarné esejistice, překladu a ediční práci - mj. v roce 2002 vyšla v nakladatelství Gallimard, jehož lektorem rovněž určitou dobu byl, jeho monumentální antologie moderní české poezie 1945-2000. V 60. letech minulého století patřil v Čechách k surrealistickému okruhu kolem Vratislava Effenbergera, posléze ve Francii své surrealistické východisko opouštěl - směrem k "pěší metafyzice", jak sám říká a jíž je věrný dodnes. Rozhovor kritika a editora Radima Kopáče (1976), autora rozsáhlých dialogů mj. s Bohumilou Grögerovou (Klikyháky paměti, 2005) a Janem Řezáčem (Deliria, 2004) vzniká u příležitosti Králova návratu do Čech: rozhovor si za svůj leitomotiv zvolil úniky, neboť právě úniky z jedné země do druhé, z jednoho žánru k jinému, z jedné umělecké kategorie do další, jsou pro Petra Krále, svým způsobem permanentního nomáda a všetečného umělce, celoživotně příznačné. Knihu doprovází antologie Královy poezie a dokumentární fotografie. (knihydobrovsky.cz)

Dva texty o významných italských městech, kterými autor poukazuje na umění cestovat "básnicky" a návštěvy cizích míst tak prožívat jako jedinečná dobrodružství. Láska k Benátkám, sestavená ze stejnojmenného textu a z další prózy věnované jinému italskému městu, Pordenone, není pouhým zápisníkem z cest, natož turistickým průvodcem po památkách. Obě města se pro autora stala vnitřním prožitkem, v němž se odráží celý jeho přístup ke světu - a hlavně jeho osobní vidění věcí; v tom smyslu je kniha rovněž básní v próze a trochu i malým filosofickým traktátem - v duchu autorovi drahé "pěší metafysiky". Text o Pordenone je také přímo koncentrátem toho průzkumu světa - a hledání jeho skrytého tajemství -, jež je jinou autorovou posedlostí; proto ho autor považuje za jeden ze svých klíčových textů. (knihydobrovsky.cz)

Petr Král jednou spontánně napsal báseň, která se zdála být portrétem neznámého, trochu komického přízraku, a vzápětí si uvědomil, že podobných portrétů už zplodil víc. Shromáždil je a požádal několik přátel malířů o to, aby si jeden z přízraků vybrali a vyportrétovali jej i výtvarně; sám zkusil ve zvláštním textu definovat povahu té povedené "rodiny", kterou spolu jeho strašáci utvořili. Svazek, jenž z toho vznikl, tak představuje celé malé dobrodružství, které je i podnětem pro hravost a obraznost čtenářů. A k ilustrátorům básní patří také několik zvlášť významných výtvarníků, nejenom českých.Bibliofilské vydání, očíslované a autorem podepsané výtisky. (knihydobrovsky.cz)

Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako "surrealista", potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i zvláštní cestu - nedílně tvůrčí a lidskou -, kterou ve své návaznosti představuje. Toto souborné vydání Králových básní je rozvrženo do čtyř svazků a jeho editorem byl sám autor. Básně tu poprvé vycházejí chronologicky, v pořadí, v němž vznikaly, většina z nich tu je až teď prezentována v definitivní podobě; nových - a konečných - úprav doznala i kompozice některých celků. Do edičního komentáře na konci každého svazku jsou zařazeny také autorské předmluvy nebo doslovy, které básně doprovázely v prvním vydání. Od (post)surrealismu k "pěší metafysice", tak bývá charakterizován autorův vývoj. Souborné vydání básní by mělo tuto formulku naplnit konkrétním obsahem a zároveň Královo dílo ukázat jako komplexní celek, který na prostou formulku nelze převést. (knihydobrovsky.cz)

Rozsáhlý soubor próz básníka, esejisty a překladatele Petra Krále (*1941) z let 1959-2004 shrnuje povídky, básně v próze, snová vyprávění a úvahy. (knihydobrovsky.cz)

Seznámení Petra Krále s Prokopem Voskovcem (1958) patřilo pro oba k "určujícím setkáním"; podstatnou součástí přátelského vztahu, který se z něj rozvinul, bylo společné snění o divadle podnícené zároveň surrealismem a Voskovcem a Werichem. Po tom, co Voskovec (Prokop) za Královy spolupráce uvedl v divadélku Radar první českou inscenaci Jarryho Ubu po roce 1948, napsali spolu oba autoři značně osobní adaptaci Labichovy frašky Nemám času - dokonce ve dvou verzích -, k jejímuž vzniku přispěla i sázka o láhev sektu a matoucí rozhovor vyslechnutý při společné cestě autostopem. Uvedení hry mělo zahájit provoz Divadla Hasičská zbrojnice založeného na zvláštním pojetí představení jako básnické katastrofy, inscenace však nikdy nespatřila světlo světa… (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Ludvík XIV., patrně jeden z nejznámějších a nejvýraznějších francouzských panovníků, se po většinu své vlády nacházel ve válečném konfliktu nebo v přípravách na něj. Když roku 1700 zemřel ve Španělsku bez potomků tamější král Karel II., švagr a zároveň i bratranec Ludvíka XIV., rozhodl se francouzský panovník získat část španělského dědictví pro sebe, či alespoň pro některého ze svých potomků. Naneštěstí pro krále Slunce se španělské dědictví rozhodl ovládnout pro mladšího ze svých synů i císař Leopold I., který byl stejně jako Ludvík XIV. bratrancem a po určitou dobu i švagrem právě zemřelého španělského monarchy. Přestože v posledních sto letech docházelo ve španělském království k určitému hospodářskému i ekonomickému úpadku, španělské impérium představovalo na začátku 18. století stále výraznou část evropského kontinentu - vždyť kromě vlastního Španělska k němu byla přičleněna ještě významná část Apeninského poloostrova a tzv. Španělské Nizozemí, dnešní Belgie - a navíc disponovalo množstvím zámořských držav.Ludvík XIV. se rozhodl dosadit do Madridu svého vnuka Filipa z Anjou, který se i přes četné neúspěchy francouzských zbraní nakonec vlády nad španělský královstvím ujal.Poslední konflikt krále Slunce je skutečně již pouhým odleskem slávy dřívějších úspěchů armády Ludvíka XIV., která o padesát let dříve zaskočila svým počtem, výzbrojí a připraveností své sousedy, a současně určitým epilogem vlády krále Slunce. Během války trvající čtrnáct let se Francie nejednou ocitla před naprostou zkázou, nepřátelská vojska v jednu chvíli téměř dosáhla bran Paříže, ale Ludvík XIV. se přes to odmítl vzdát své ideje o rozšíření moci Bourbonů a díky obratnosti francouzských diplomatů nakonec v určitém ohledu zvítězil. Z války o španělské dědictví Ludvík XIV. sice formálně nevyšel jako vítěz, musel přistoupit na nejeden ústupek, ale fakt, že jeho vnuk Filip mohl právoplatně užívat titul španělského krále a získal značnou část španělského dědictví, rozhodně patří k významným úspěchům jeho vlády.41. svazek edice Polozapomenuté války (knihydobrovsky.cz)

První knižní vydání statí o filmu dvacátého století od počáteční němé éry přes Bunuela, Antonioniho, Felliniho k Wendersovi či Tarkovskému. Svazek představuje Petra Krále nejen jako teoretika, autora hesla o grotesce v Dictionnaire Larousse du Cinéma, ale také jako objevitele vlastní filmové poetiky. (knihydobrovsky.cz)

Dopisy z Králova archivu vypovídají nejen o surrealismu šedesátých let, ale také o přátelství dvou pozoruhodných mužů. U Šebka ještě víc než u Krále splývá příběh, který svému okolí předváděl, s dílem. Šebkův život je učebnicovým příkladem básnického odkazu, jejž jeho autor zaplatil permanentním sebeničením a pravděpodobně i předčasnou smrtí. (knihydobrovsky.cz)

Život Karla IV., Únos v Paříži, Osudový turnajŠestisté čtyřicáté výročí úmrtí Karla IV. připomínáme speciálním vydáním, v němž najdete oba příběhy, které Bára s Karlem zažila.V prvním je Karel čtrnáctiletým výrostkem ochotným z lásky ke své vyvolené podstupovat nejkrkolomnější dobrodružství. Ve druhém už je dvojnásobným králem, jehož život v jednu chvíli závisí na tom, co si Bára pamatuje z dějepisu...Jako bonus kniha obsahuje také Karlův rodokmen a doslov s důležitými i zajímavými informacemi z jeho života. Historička Veronika Válková ve svých knihách přenáší čtenáře do skutečné, reálné historie, kde spolu s Bárou zažívají napínavé chvilky, zároveň se toho ale také hodně dozvědí. (knihydobrovsky.cz)

eBook:,Báře se naskytne úžasná příležitost setkat se znovu s Karlem IV. Jenže… Pro ni od posledního setkání uběhlo pár týdnů, pro Karla ale dvacet let. Pozná ji vůbec? Už to není pouhý kralevic, teď se pyšní rovnou dvěma královskými korunami a usiluje o korunu císařskou. A pořád je to rytíř tělem a duší, který nade vše miluje rytířská klání. Karel, jako dvojnásobný král, se svým životem nesmí hazardovat. A tak se na rytířské hry vydává na zapřenou. Jenže na jednom turnaji se stane něco strašlivého... (knihydobrovsky.cz)

Neuvěřitelný, ale skutečný příběh muže, který se z plzeňského pikolíka vypracoval na majordoma u rodiny Porsche. Jeho život ovlivnily dějiny druhé poloviny 20. století - nacismus, komunismus, emigrace a návrat do vlasti. Při své životní pouti mimo jiné potkal pasažérku z Titanicu, americké astronauty, Vlastu Buriana a Karla Kryla, německé kancléře, řadu velvyslanců a státníků a také španělského krále. (knihydobrovsky.cz)

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí. Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy. Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci. Zatímco například Diviš byl přesvědčen, že báseň nesmí, nebo nemá být krásná a musí být vždy proti srsti, vždy plovat proti proudu a být generálním protestem, pro Krále jde především o básnickou pozornost ke skutečnosti, o objev, jenž poesie jako jediná umožňuje, o stále obnovovanou víru v tajemství a o nedohlednou, byť často nepříjemně krutou přesnost skutečnosti. (knihydobrovsky.cz)

Poslední ze sedmi sborníků pardubického nakladatelství Theo, vycházejících od roku 2005, který představuje završení přehlídky současné české literární tvorby (celkem bylo uvedeno 49 autorů). Sborník, jehož editorem je básník Pavel Rajchman, představuje prózu Petra Kabeše, Ivana Matouška, Alice Bartkové (vyjímečně zařazené nadějné slovenské autorky ve slovenštině) a Miloše Vodičky a poezii tragicky zemřelých bratrů Čapků, Michala a Jana Karla a Petra Krále. (knihydobrovsky.cz)

Kniha vychází k 550.výročí mírových snah krále, který předběhl svou dobu o několik století. V jeho žilách nekolovala královská krev. Za normálních okolností, v poklidnějších časech, by proto neměl na panovnické žezlo nárok. Jako pouhý šlechtic se v tehdejší přísně hierarchizované společnosti ocital o schůdek níž – k trůnu mohl leda v pokleku zhlížet. Přesto se jako jediný a současně poslední Čech dokázal vklínit do posloupnosti dynastických vládců Koruny české. Autor Petr Hora-Hořejš proslul svojí řadou knih Toulky českou minulostí. Také jeho nová kniha o Jiřím z Poděbrad zachovává model, kdy hlavní text je doplněn na každé straně okrajovým sloupcem doplňujících informací. Samozřejmostí je bohatý obrazový doprovod. (patro.cz)

Fotografická publikace na více jak 420 dílech představuje ve formě dvojportrétu tváře známých i opomíjených osobností české kulturní scény, které autor zachycoval soustavně po dvě desetiletí 1992 - 2012. Na rozdíl od aranžované ateliérové fotografie, která se v duchu moderní psychologie noří na rozličné způsoby do nitra jednotlivého člověka, byly dvojice protagonistů Zdeňkem Mertou zaskočeny na rozdílných místech a v různých situacích, docházelo tak k přímé konfrontaci jejich vztahu, o jehož intenzitě a vnější podobě neměli jednotliví protagonisté často tušení. Publikaci doprovází texty básníků Eugena Brikciuse a Petra Krále. (knihydobrovsky.cz)