Breviloquium - bonaventúra z bagnoregia

Breviloquium, krátke slovo, ako by znel doslovný preklad, základný kurz dogmatickej teológie, určený Bonaventúrovým študentom ako učebnica, sa prinajmenšom vyrovná veľkej Sume teologickej Tomáša Akvinského. Na rozdiel od nej sa nezaoberá vysporadúvaním sa s inými mienkami, ale uvádza len pozitívne názory. Nie je teda pravda, ako sa bežne tvrdí, že Bonaventúra nezanechal po sebe taký súhrn ako Tomáš vo svojej Sume, keďže jeho vedeckú dráhu prerušilo zvolenie za generálneho ministra - veď ešte aj v tomto úrade veľa prednášal na parížskej Sorbonne -, ale svoje hlavné teologické dedičstvo uložil okrem ďalších spisov aj do tohto logos brevis. Jeho doslova zabudnutie tak v odborných kruhoch, ako aj v samotnom františkánskom ráde - s výnimkou neskorších, často protichodných prúdov medzi menšími bratmi - spôsobilo skôr to, že nevytvoril školu, alebo presnejšie, v ráde sa nenašli jeho pokračovatelia, ktorí by sa mu vyrovnali alebo ho aj prevýšili. Až s Jánom Dunsom Scotom sa františkánska teológia vydala odlišným smerom. Bonaventúra svoj základný kurz rozvádza v siedmich krokoch, do ktorých člení klasickú dogmatickú teológiu: Boh, stvorenie, hriech, vtelené Slovo, milosti Ducha Svätého, sviatosti, posledné veci. Týchto sedem častí sa ďalej rozdeľuje na sedemdesiatdva hláv - vidno, ako je autor verný augustínovským číselným schémam Písma, ktoré je pre neho základom celej teológie, čiže vedy o Bohu. Tento kurz dogmatickej teológie pritom nie je úzko oddelený od ostatných odborov teológie, ale skôr ich zahŕňa či pohlcuje: vieru nemožno oddeliť od mravov; dnešnú fundamentálnu teológiu nájdeme v častiach o hriechu a milosti; cirkevnoprávne a liturgické hľadiská sú premietnuté do náuky o sviatostiach: teológia sa tak javí ako jediná veda, hoci zahŕňa viaceré odbory. V diele je zrejmý ešte jeden moment: vychádzajúc z modelu choroby, lekára a uzdravenia, Bonaventúra rozvíja teológiu dejín spásy. Každá hlava obsahuje najskôr stručnú tézu v štýle katechizmu (tenendum est), ktorú potom obšírne odôvodňuje a objasňuje (ratio ad praedictorum intelligentiam). (patro.cz)

Breviloquium, krátke slovo, ako by znel doslovný preklad, základný kurz dogmatickej teológie, určený Bonaventúrovým študentom ako učebnica, sa prinajmenšom vyrovná veľkej Sume teologickej Tomáša Akvinského. Na rozdiel od nej sa nezaoberá vysporadúvaním sa s inými mienkami, ale uvádza len pozitívne názory. Nie je teda pravda, ako sa bežne tvrdí, že Bonaventúra nezanechal po sebe taký súhrn ako Tomáš vo svojej Sume, keďže jeho vedeckú dráhu prerušilo zvolenie za generálneho ministra - veď ešte aj v tomto úrade veľa prednášal na parížskej Sorbonne -, ale svoje hlavné teologické dedičstvo uložil okrem ďalších spisov aj do tohto logos brevis. Jeho doslova zabudnutie tak v odborných kruhoch, ako aj v samotnom františkánskom ráde - s výnimkou neskorších, často protichodných prúdov medzi menšími bratmi - spôsobilo skôr to, že nevytvoril školu, alebo presnejšie, v ráde sa nenašli jeho pokračovatelia, ktorí by sa mu vyrovnali alebo ho aj prevýšili. Až s Jánom Dunsom Scotom sa františkánska teológia vydala odlišným smerom.Bonaventúra svoj základný kurz rozvádza v siedmich krokoch, do ktorých člení klasickú dogmatickú teológiu: Boh, stvorenie, hriech, vtelené Slovo, milosti Ducha Svätého, sviatosti, posledné veci. Týchto sedem častí sa ďalej rozdeľuje na sedemdesiatdva hláv - vidno, ako je autor verný augustínovským číselným schémam Písma, ktoré je pre neho základom celej teológie, čiže vedy o Bohu. Tento kurz dogmatickej teológie pritom nie je úzko oddelený od ostatných odborov teológie, ale skôr ich zahŕňa či pohlcuje: vieru nemožno oddeliť od mravov; dnešnú fundamentálnu teológiu nájdeme v častiach o hriechu a milosti; cirkevnoprávne a liturgické hľadiská sú premietnuté do náuky o sviatostiach: teológia sa tak javí ako jediná veda, hoci zahŕňa viaceré odbory. V diele je zrejmý ešte jeden moment: vychádzajúc z modelu choroby, lekára a uzdravenia, Bonaventúra rozvíja teológiu dejín spásy. Každá hlava obsahuje najskôr stručnú tézu v štýle katechizmu (tenendum est), ktorú potom obšírne odôvodňuje a objasňuje (ratio ad praedictorum intelligentiam). (knihydobrovsky.cz)

„Keby sa ma opýtali, ktorý zo slávnych učiteľov je mojím najobľúbenejším, bez váhania poviem Bonaventúra, pretože jeho náuka je pevná, istá, posvätná, pokojná a nábožná. Okrem toho niet v nej zvedavosti, pretože nakoľko sa to dá, nemieša cudzie, svetské, dialektické či fyzické náuky, zastierajúc ich teologickými výrazmi, ako to robia mnohí, ale keď sa snaží osvietiť rozum, dbá predovšetkým na svätosť a nábožný cit.“ (Jean Gerson, kancelár Parížskej univerzity, 1363 — 1429) (patro.cz)

„Keby sa ma opýtali, ktorý zo slávnych učiteľov je mojím najobľúbenejším, bez váhania poviem Bonaventúra, pretože jeho náuka je pevná, istá, posvätná, pokojná a nábožná. Okrem toho niet v nej zvedavosti, pretože nakoľko sa to dá, nemieša cudzie, svetské, dialektické či fyzické náuky, zastierajúc ich teologickými výrazmi, ako to robia mnohí, ale keď sa snaží osvietiť rozum, dbá predovšetkým na svätosť a nábožný cit.“ (Jean Gerson, kancelár Parížskej univerzity, 1363 — 1429) (knihydobrovsky.cz)

Kniha - autor Mario Sgarbossa, 142 stran, slovensky, brožovaná bez přebalu lesklá „Keby sa ma opýtali, ktorý zo slávnych učiteľov je mojím najobľúbenejším, bez váhania poviem Bonaventúra, pretože jeho náuka je pevná, istá, posvätná, pokojná a nábožná. Okrem toho niet v nej zvedavosti, pretože nakoľko sa to dá, nemieša cudzie, svetské, dialektické či fyzické náuky, zastierajúc ich teologickými výrazmi, ako to robia mnohí, ale keď sa snaží osvietiť rozum, dbá predovšetkým na svätosť a nábožný cit.“ (Jean Gerson, kancelár Parížskej univerzity, 1363 — 1429) (alza.cz)

Kniha - autor z Bagnoregia Bonaventúra, 264 stran, slovensky, brožovaná bez přebalu matná Breviloquium, krátke slovo, ako by znel doslovný preklad, základný kurz dogmatickej teológie, určený Bonaventúrovým študentom ako učebnica, sa prinajmenšom vyrovná veľkej Sume teologickej Tomáša Akvinského. Na rozdiel od nej sa nezaoberá vysporadúvaním sa s inými mienkami, ale uvádza len pozitívne názory. Nie je teda pravda, ako sa bežne tvrdí, že Bonaventúra nezanechal po sebe taký súhrn ako Tomáš vo svojej Sume, keďže jeho vedeckú dráhu prerušilo zvolenie za generálneho ministra - veď ešte aj v tomto úrade veľa prednášal na parížskej Sorbonne -, ale svoje hlavné teologické dedičstvo uložil okrem ďalších spisov aj do tohto logos brevis. Jeho doslova zabudnutie tak v odborných kruhoch, ako aj v samotnom františkánskom ráde - s výnimkou neskorších, často protichodných prúdov medzi menšími bratmi - spôsobilo skôr to, že nevytvoril školu, alebo presnejšie, v ráde sa nenašli... (alza.cz)

Rozsahem nevelký text náleží k vrcholným dílům františjánského učence a světce 13. století Bonaventury z Bagnioreggia. Podobně jako další spisy podobného charakteru předkládá tato „suma“ mystické teologie jakýsi itinerář duchovní cesty. Vychází s doprovodnou studií Tomáše Nejeschleby. (knihydobrovsky.cz)

souhrnně zpracované poznatky z rozsáhlého a dynamicky se rozvíjejícího lékařského oboru. Kniha proto záměrně nerozebírá historii a patofyziologii jednotlivých kardiologických onemocnění, ale naopak stručně a za použití minimálního počtu slov předává čtenáři co největší objem současných informací z oborové praxe. Snahou autora bylo vytvořit publikaci aktuální, zahrnující recentní poznatky ze studií i publikovaných guidelines. Zhuštěný text je pro větší přehlednost a snadné vyhledávání informací doplněn tabulkami. Kniha je určena nejen nemocničním i ambulantním kardiologům, ale též praktickým lékařům a lékařům v příbuzných oborech, kteří mají o současnou kardiologii zájem. (knihydobrovsky.cz)

Výbor z milostné poezie z let 1965-2000 si uspořádal sám autor. Jde o již druhý Šrutův autorský výbor z milostné poezie, a jistě to není náhoda. Pavel Šrut jako málokdo z českých básníků své generace prožil a ve svých verších i písňových textech ztvárnil lásku mezi mužem a ženou nejen jako to nejdůležitější v lidském životě, ale též jako osudový, existenciální rozměr lidského bytí vůbec. Láska prochází všemi básnickými sbírkami, které Šrut napsal, ve výboru máme tedy možnost sledovat, jak se její uchopení ve verších v průběhu desetiletí proměňovalo. Šrutův neobyčejně bohatý a jemný básnický jazyk, často pracující se slovními hříčkami, narážkami a aluzemi, rozehrává ty nejjemnější detaily, od duševních hnutí po doteky erotické. Bez nadsázky lze říci, že právě zde se Šrut projevuje jako skutečný básnický mistr. Závěr svazku tvoří několik stran veršů zcela nových, dosud nepublikovaných, se kterými se čtenáři v této knize mohou seznámit poprvé. (knihydobrovsky.cz)

Monografie je prvním uceleným představením Zdeňka Bonaventury Bouše OFM (1918-2002), jednoho z nejpozoruhodnějších českých teologů druhé poloviny 20. století. Předkládá Boušův zevrubný životopis, jehož prizmatem jsou nahlíženy i dějiny místní církve. Rozsáhlá pozornost je věnována diachronní prezentaci Boušovy teologické, christologické a eklesiologické reflexe. Její vývoj se člení na dvě fáze, z nichž první se blíží tzv. manualistické teologii s prvky jistého mysticismu, druhá pak, jež se odvíjí od poloviny 60. let, se vyznačovala výrazným příklonem k progresivním teologickým tendencím. Autor se nechal ovlivnit programem historicko-kritické četby Písma, demythologizace a odnáboženštění křesťanství i znovuobjevení jeho eschatologické povahy, který vyhlásili protestantští teologové první poloviny 20. století. Svou teologii konstruoval tak, aby podporovala cíl, k němuž chtěla směřovat církev své doby - totiž myšlenku o potřebě neustálé očisty a reformy církevního společenství. Třetí část monografie přináší dokumentaci k Boušově životu a reflexi. Následuje přehled jeho písemného díla a seznam použité literatury.Autor Vojtěch Novotný (1971) působí jako docent dogmatické teologie na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (knihydobrovsky.cz)

Bonaventura Cavalieri byl považován za nejvýznamnějšího geometra po Archimédovi. Kniha je příspěvkem autora k formování diferenciálního a integrálního kalkulu před Newtonem a Leibnizem, kteří završili formování kalkulu a jejich vytvoření teorie. Cavalieri vytvořil koncept nedělitelných spojitého, byl současníkem Keplera. Kepler knihou Nové stereometrické výpočty vinných sudů přispěl k vývoji integrálního počtu před završením teorie v díle Leibnize a Newtona. Tento spis jsme také vydali. Cavalieri svoji knihou rovněž přispěl k vývoji kalkulu, koncept nedělitelných vytvořil nezávisle spolu s Robervalem, dále je připojený text Bolyaie Apendix Teorie prostoru, který je zakladatelským dílem neeukleidovské geometrie. Korespondence mezi Pascalem a Fermatem je považovaná za počátek teorie pravděpodobnosti. Riemannův text O poctu prvočísel je základem Riemannovy hypotézy, za její vyřešení je vypsána odměna 1 milion dolaru. Další texty: Dopis B. Cavalieriho Galileiovi texty Blaise Pascala Esej o kuželosečkách a O duchu geometrickém. John Wallis. Infinitezimální aritmetika Joseph Louis Lagrange. Výbor z Mécanique Analytique Karel Vašíček. Naše školství, vzdělávání, státní maturita Výběr z některých článků z blogu Karla Vašíčka na IDNES.CZ Zateplíme ušetříme, jak kdo, aneb umí ekonomové, politikové a ekologové počítat? Karel Vašíček. Jak vydat knihu Karel Vašíček. Krátce o fotografii a její historii texty Alexandr Jankov. Basilejský problém a Taylorův polynom (knihydobrovsky.cz)

Předložená kniha je věnována osobnosti Karla Bonaventury Buquoye. Císařský vojevůdce a majitel panství Nové Hrady je v ní představen v kontextu třicetileté války i svých mezilidských vztahů. Přední čeští i zahraniční historici v ní seznámí čtenáře se základními mezníky doby, ve které Karel Bonaventura Buquoy žil a jejíž vývoj výrazným způsobem ovlivňoval, i s životními příběhy osob, jež stály v generálově stínu. Autorský kolektiv: Margarete Buquoy, Tomáš Černušák, Lothar Höbelt, Vladimír Hokr, Olivier Chaline, Jan Kilián, Pavel Marek, Anna Nováková, Vítězslav Prchal, Tomáš Sterneck, Petr Vorel, Martin Zelený. (knihydobrovsky.cz)

Kniha - autor Pavel Marek; Anna Nováková, 296 stran, česky, pevná bez přebalu lesklá Předložená kniha je věnována osobnosti Karla Bonaventury Buquoye. Císařský vojevůdce a majitel panství Nové Hrady je v ní představen v kontextu třicetileté války i svých mezilidských vztahů. Přední čeští i zahraniční historici v ní seznámí čtenáře se základními mezníky doby, ve které Karel Bonaventura Buquoy žil a jejíž vývoj výrazným způsobem ovlivňoval, i s životními příběhy osob, jež stály v generálově stínu. Autorský kolektiv: Margarete Buquoy, Tomáš Černušák, Lothar Höbelt, Vladimír Hokr, Olivier Chaline, Jan Kilián, Pavel Marek, Anna Nováková, Vítězslav Prchal, Tomáš Sterneck, Petr Vorel, Martin Zelený. (alza.cz)

Aurelius Augustinus, Dionýz Areopagita,Tomáš Akvinský, Bonaventúra, Rajmund Lullus, Ján Duns Scotus, Viliam OckhamVydané v spolupráci s Teologickou fakultou Trnavskej univerzity. (knihydobrovsky.cz)

Publikace obsahuje devět vybraných esejů dvou významných osobností německé a české literární vědy a germanistiky, Kurta Krolopa a Jiřího Stromšíka. Oba autoři brilantní esejistickou formou představují zásadní autory německé literární romantiky od jejích počátků (Bonaventura, Novalis) přes Brentana, de le Motte-Fouqué, bratří Grimmů, Kleista a Chamissa až po její pozdní období (Tieck, E.T.A. Hoffmann). Čtenář se takto může seznámit s prací dvou významných osobností česko-německé literární vědy a germanistiky. Zároveň má možnost poprvé nahlédnout v rámci jedné knihy do jednoho z nejdůležitějších období německých literárních dějin. A konečně jednotlivé eseje zprostředkovávají i zásadní historické souvislosti jak v rámci německé kultury daného období tak jeho české recepce. (knihydobrovsky.cz)

Slovensko zasiahlo mnoho vojen, povstaní a revolúcií. Vojakov a bojovníkov viedli vojvodcovia, generáli, skvelí i menej skvelí stratégovia. Táto kniha prináša to najzaujímavejšie a najzásadnejšie o štyridsiatich vyznamných mužoch, ktorí neraz rozhodovali o osudoch celých národov a výrazne ovplyvnili naše dejiny. Bojovali, víťazili, mýlili sa. Rodion Jakovlevič Malinovskij, Gotthard Heinrici, Jozef Turanec, Rudolf Viest, Alexej Alexejevič Brusilov, Ferdinand Foch, Artúr Görgei, Vinzenz Ferrerius von Bianchi, Michail Illarionovič Goleniščev-Kutuzov, Napoleon I. Bonaparte, Andrej Hadík, Ladislav Berčéni, Ján Pálfi, Siegnert Heister, Eugen Savojský, Karol Lotrinský, Ján III. Sobieski, Mikuláš Zrínsky, Ahmed Köprülü, Jean-Louis Raduit de Souches, Raimondo de Montecuccoli, Albrecht z Valdštejna, Gabriel Betlen, Charles Bonaventura de Buquoy, František Nádašdy, Mikuláš Pálfi, Lazarus von Schwendi, Matej I. Korvín, Jan Jiskra z Brandýsa, Ján Huňady, Prokop Holý-Veľký, Ľudovít I. Veľký, Bajdar, Ladislav I., Boleslav I. Chrabrý, Štefan I., Svätopluk I., Samo, Valentinianus I., Marcus Aurelius (patro.cz)

Přemýšlivý a zbožný křesťan nám ve svém obsáhlém a vpravdě celoživotním díle odhaluje symboly křesťanského hermetismu s mnoha jeho rovinami mystiky, gnóze a magie, přičemž zohledňuje také kabalu a jisté prvky astrologie a alchymie. Tyto symboly jsou shrnuty ve dvaadvaceti takzvaných „Velkých arkánech“ tarotových karet. Prostřednictvím Velkých arkán hledá autor meditativní cestu k hlubší, všezahrnující moudrosti katolického mystéria. Autorovy Meditace o tarotu se nesou v duchu velkých děl Pika della Mirandola a Franze von Baadera, jsou na nich však nezávislé. Mystické, magické, okultní přítoky, vytvářející společně proud jeho meditací, jsou mnohem obsažnější; přesto jejich soutok, plný pohybu, vnitřně nabývá jednoty křesťanské kontemplace. Autor se ve svých dvaadvaceti "duchovních cvičeních" odvolává především na myšlenky Jakoba Böhma či Rudolfa Steinera, C. G. Junga, Péladana, Papuse, Philippa z Lyonu a často odkazuje též k velkým filosofům a teologům jako Tomáš Akvinský, Bonaventura, Leibniz, Kant, Kierkegaard, Nietzsche, Bergson, Solovjev, Teilhard de Chardin; nebo k dramatikům a básníkům jako Shakespeare, Goethe, Cervantes, Baudelaire a mnohým dalším. Opakovaně se objevují jména sv. Antonína Velikého, sv. Alberta Velikého a sv. Františka z Assisi; a rozsáhle cituje především sv. Jana od Kříže a sv. Terezii z Ávily. (patro.cz)

Přemýšlivý a zbožný křesťan nám ve svém obsáhlém a vpravdě celoživotním díle odhaluje symboly křesťanského hermetismu s mnoha jeho rovinami mystiky, gnóze a magie, přičemž zohledňuje také kabalu a jisté prvky astrologie a alchymie. Tyto symboly jsou shrnuty ve dvaadvaceti takzvaných "Velkých arkánech" tarotových karet. Prostřednictvím Velkých arkán hledá autor meditativní cestu k hlubší, všezahrnující moudrosti katolického mystéria. Autorovy Meditace o tarotu se nesou v duchu velkých děl Pika della Mirandola a Franze von Baadera, jsou na nich však nezávislé. Mystické, magické, okultní přítoky, vytvářející společně proud jeho meditací, jsou mnohem obsažnější; přesto jejich soutok, plný pohybu, vnitřně nabývá jednoty křesťanské kontemplace. Autor se ve svých dvaadvaceti "duchovních cvičeních" odvolává především na myšlenky Jakoba Böhma či Rudolfa Steinera, C. G. Junga, Péladana, Papuse, Philippa z Lyonu a často odkazuje též k velkým filosofům a teologům jako Tomáš Akvinský, Bonaventura, Leibniz, Kant, Kierkegaard, Nietzsche, Bergson, Solovjev, Teilhard de Chardin; nebo k dramatikům a básníkům jako Shakespeare, Goethe, Cervantes, Baudelaire a mnohým dalším. Opakovaně se objevují jména sv. Antonína Velikého, sv. Alberta Velikého a sv. Františka z Assisi; a rozsáhle cituje především sv. Jana od Kříže a sv. Terezii z Ávily. (knihydobrovsky.cz)

Seriál „Erbovních map hradů, zámků a tvrzí v Čechách“ se uzavírá 16. dílem, ve kterém zavítáme na samý jih Čech. Zde se rozkládala říše mocného panského rodu erbu růže. Hlavním sídlem dominia Vítkovců je honosný Český Krumlov. Po vymření krumlovské větve rodu zde od roku 1302 po 300 let vládli páni z Rožmberka. Jejich původní hrad Rožmberk podnes majestátně střeží prostor vltavského údolí. K dalším sídlům Vítkovců patří též dva kdysi významné kamenné hrady – Vítkův Kámen a Dívčí Kámen. Oba se v průběhu staletí proměnily ve zříceniny. Zatímco mohutné trosky Dívčího Kamene, nalézající se nad vltavským údolím poblíž Českých Budějovic, jsou snadno dostupné, Vítkův Kámen byl díky své příhraniční poloze po řadu let během tzv. „železné opony“ nepřístupný. Landštejnská větev Vítkovců postavila v povodí řeky Stropnice hrad a město Nové Hrady a dnes již zaniklý hrad při městě Trhových Svinách. Proti rozpínavosti Vítkovců a na posílení své moci v této krajině založil na soutoku Vltavy a Malše král Přemysl Otakar II. městskou pevnost České Budějovice – hlavní metropoli jižních Čech. Po vymření Rožmberků připadla část jejich prořídlých držav Švamberkům. Ti však brzy o svůj majetek přišli pro účast ve stavovském povstání. Po bělohorské bitvě změnila řada jihočeských sídel své majitele. Zkonfiskovaná panství Nové Hrady, Rožmberk a další statky obdržel za své vojenské zásluhy císařský generál Karel Bonaventura Buquoy, jehož rod se zde udržel až do roku 1945. Českokrumlovské panství s rozsáhlými pozemky na Šumavě získala po Bílé hoře od císaře knížata z Eggenberka a po nich knížecí rod Schwarzenberků. Kromě těchto vyjmenovaných předních památek je součástí mapování také množství dalších hrádků, tvrzí a zámků s řadou erbů jejich stavebníků či majitelů. Velkou část 16. dílu Erbovní mapy tvoří rejstřík zahrnující seznam všech rodů, jednotlivců či institucí s příslušným odkazem na díl a kapitolu, kde jsou zmíněni. Kniha obsahuje též rejstřík všech míst uvedených v 1. až 16. dílu Erbovních map a dodatky. (patro.cz)

Seriál "Erbovních map hradů, zámků a tvrzí v Čechách" se uzavírá 16. dílem, ve kterém zavítáme na samý jih Čech. Zde se rozkládala říše mocného panského rodu erbu růže. Hlavním sídlem dominia Vítkovců je honosný Český Krumlov. Po vymření krumlovské větve rodu zde od roku 1302 po 300 let vládli páni z Rožmberka. Jejich původní hrad Rožmberk podnes majestátně střeží prostor vltavského údolí. K dalším sídlům Vítkovců patří též dva kdysi významné kamenné hrady - Vítkův Kámen a Dívčí Kámen. Oba se v průběhu staletí proměnily ve zříceniny. Zatímco mohutné trosky Dívčího Kamene, nalézající se nad vltavským údolím poblíž Českých Budějovic, jsou snadno dostupné, Vítkův Kámen byl díky své příhraniční poloze po řadu let během tzv. "železné opony" nepřístupný. Landštejnská větev Vítkovců postavila v povodí řeky Stropnice hrad a město Nové Hrady a dnes již zaniklý hrad při městě Trhových Svinách. Proti rozpínavosti Vítkovců a na posílení své moci v této krajině založil na soutoku Vltavy a Malše král Přemysl Otakar II. městskou pevnost České Budějovice - hlavní metropoli jižních Čech. Po vymření Rožmberků připadla část jejich prořídlých držav Švamberkům. Ti však brzy o svůj majetek přišli pro účast ve stavovském povstání. Po bělohorské bitvě změnila řada jihočeských sídel své majitele. Zkonfiskovaná panství Nové Hrady, Rožmberk a další statky obdržel za své vojenské zásluhy císařský generál Karel Bonaventura Buquoy, jehož rod se zde udržel až do roku 1945. Českokrumlovské panství s rozsáhlými pozemky na Šumavě získala po Bílé hoře od císaře knížata z Eggenberka a po nich knížecí rod Schwarzenberků. Kromě těchto vyjmenovaných předních památek je součástí mapování také množství dalších hrádků, tvrzí a zámků s řadou erbů jejich stavebníků či majitelů. Velkou část 16. dílu Erbovní mapy tvoří rejstřík zahrnující seznam všech rodů, jednotlivců či institucí s příslušným odkazem na díl a kapitolu, kde jsou zmíněni. Kniha obsahuje též rejstřík všech míst uvedených v 1. až 16. dílu Erbovních map a dodatky. (knihydobrovsky.cz)